Proč děláme hlouposti, i když už jsme dospělí?

Víte, proč stále děláme blbosti i když už bychom měli mít tzv. rozum?

Také jste měli ve dvaceti pocit, že čtyřicátníci, padesátníci, šedesátníci už přece mají rozum, že je už nic nemůže překvapit a že už je nic v životě nečeká?

Teď je vám třicet, čtyřicet nebo padesát a říkáte si, kde jsem na takovou blbost přišla? 

Máte někdy pocit, jako by vám bylo dvacet? 

Kde vznikla tahle iluze rozumu?

 

Já myslím, že nejvíc je to vidět, když se člověk zamiluje. To je pak jedno, jestli je vám dvacet nebo sedmdesát. Jak to říká Kamila Magálová ve filmu Líbáš jako Bůh “V každém věku je schopný člověk pro lásku dělat voloviny.”

Tady není co dodat. 

Nevím jak vy, ale já měla pocit, že lidi v tomto věku už mají rozum, tak nějak automaticky se to předpokládá a tím je míněno i to, že už jsou nudní. Dnes, když mi táhne na padesát by mě vážně zajímalo, kde tahle blbost vznikla? Kde vznikla tahle iluze rozumu?

Nikdo z nás nedostal návod, jak mít dokonalý život

Všichni jsme tu na Zemi poprvé, když teda pominu minulé životy, protože ty si nepamatujeme. Nikdo nás nenaučil jak tady existovat, ani jak být dobrou ženou, jak vychovávat děti, ty nejdůležitější věci se nikde neučí a tak si nabíjíme čumák a brodíme se ve vlastních omylech a pak neseme důsledky, ale proč bychom si nemohli zablbnout klidně i v padesáti třeba na rockovém koncertě nebo s dětmi na pískovišti v parku, když to tak cítíme. 

Život nám utíká mezi prsty! 

Tak se přestaňme ohlížet, jestli na nás někdo nekouká, přemýšlet jestli u toho nevypadáme trapně, jestli z toho nebude ostuda, ale začněme do háje už pořádně žít, radovat se a blbnout. Dovolme si to, je čas! Dlužíme si to! Kdy? Když ne teď!

Skákejte dokud můžete, blbněte dokud můžete, ono v osmdesáti už to půjde hůř a jednou budeme litovat, že jsme se celý život ohlíželi a spoustu věcí nezkusili.

Jsme to stále my a je jedno jestli je nám náct nebo sát, stále je v nás ta malá holka i ta puberťačka. Nikam neodešly, jenom jsme pro samé povinnosti, úkoly a chování, které se od nás očekává na ně zapomněli, uspali jsme je, jako trn z růže uspal šípkovou Růženku, ale to neznamená že už tam nejsou.

 

Probuťte v sobě to hravé dítě

Probuďte je a zaskákejte si třeba panáka nebo gumu, vždyť naše duše nestárne. Naše duše je stále stejná a my nejsme naše těla, my jsme to co v nás je, vždycky bylo a vždycky tady bude. My jsme ta částečka Božství, jsme vším a Božství nestárne a ani naše těla nestárnou, naše těla zrají, a protože my nejsme naším tělem, tak v duši jsme stále mladí. 

Máte někdy chuť se zachovat úplně jinak, než se od vás očekává? Říct třeba dejte mi pokoj, když to tak cítíte nebo si v deset večer, když vás to popadne zajet někam zatancovat a nebo si pustit doma muziku a tancovat jen tak sami, a proč ne?

Udělejte to! Vždyť  VO TOM TO JE, o tom přece je život. 

Bůh po nás chce jediné, abychom byli šťastní a radovali se ze života.

“Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí.” –  Elbert Hubbard

Facebookinstagrammail
Facebookmail

You may also like...