Jmenuji se Natalie Sheryl Groulíková. Dnes mám děti dospělé, ale na jejich nástup do školky nikdy nezapomenu. Pamatuji si ta rána, kdy se moje dcera nechtěla pustit mé ruky, jak se ke mně tiskla a prosila očima, abych ji tam nenechala. Pamatuji si moment, kdy mi ji paní učitelka musela vzít z náruče a já stála bezmocně vedle, s pocitem, že mi někdo právě vyrval kus srdce.

Pamatuji si, jak jsem odcházela ze školky a slzy mi tekly po tvářích. Ne proto, že bych jí nevěřila. Ale proto, že jsem nevěděla, jestli to zvládne a jestli to zvládnu já. V hlavě mi běžely otázky, které si klade tolik rodičů: jestli to nedělám špatně, jestli jí neubližuji, jestli si o mě nebude myslet, že jsem ji tam nechala samotnou.

Tehdy mi nikdo neřekl, že tenhle strach je normální. Že malé dítě ještě neumí pochopit čas a že věta „maminka se vrátí“ pro něj často nic neznamená. Že potřebuje cítit bezpečí, ne ho slyšet vysvětlené. A že rodič v tom všem potřebuje oporu úplně stejně jako dítě.

Program „Maminko, ty se vrátíš“ vznikl právě z těchto pocitů. Z bezmoci, ze slz, z lásky, která bolí. Nevznikl proto, aby děti přestaly plakat. Vznikl proto, aby i v pláči věděly, že jsou v bezpečí. A aby rodiče měli v ruce něco, co jim pomůže loučení zvládat s větším klidem a menší vinou.

S láskou k vám i vašim dětem,
Natalie